V pátek moje milovaná fretička Elle prohrála svůj boj s nemocí, dovolte mi prosím na ní zavzpomínat.

Moji drazí čtenáři, konečně jsem si taky našla čas něco sem přidat... kupodivu teď totiž pořád někde běhám. Už deset dní zápasím sama se sebou a se svým odmítáním jakéhokoli hlubšího vztahu. Poznala jsem před deseti dny fajn kluka, opravdu fajn kluka! Je úplně jiný než všichni kluci, které jsem doposavad poznala... a možná to mě na něm tak přitahuje.

Ať už odmítáte vy někoho nebo někdo vás, vždy je to bolestivé. Dlouho přemýšlíte, jak to dotyčnému dáte najevo... dlouze mlčíte, neodpovídáte, vyhýbáte se... a najednou to přijde, člověk už nemůže dál, prostě musí s pravdou ven... a přichází v historii mezilidských vztahů asi nejbolestivější věta...

"Co kdybychom zůstali kamarádi?"

Došla jsem do fáze života ve které bych se měla začít zbavovat dětských střevíčků a stávat se pomalu dospělou, respektovanou, samostatnou a sebevědomou bytostí. Jenže já mám pocit, že ty střevíčky už jsou dávno někde ztracené na cestě, kterou jsem prošla doposud... a já je snad pořád podvědomě hledám.

Neumím tenhle článek nazvat jinak... O minulých letních prázdninách jsem si prošla něčím, co mě zbavilo většiny naděje a víry, myslela jsem si, že už jí vážně nemám, že už budu realista, nebudu věřit a budu opatrná... pletla jsem se! Uvěřila jsem bestii... (Viděli jste Bestiáře?) uvěřila jsem slovíčkům a řekla si, že prostě citům poroučet nebudu a že naposledy dám šanci vztahu ve kterém budu otevřená, upřímná a budu někoho milovat...no... a výsledek je následující.

Myslela jsem, že už jsem si zvykla být za všech okolností ta tichá, ušlápnutá a neviditelná osoba v rohu místnosti, jenže asi ne. Uvnitř mě se začaly dít věci, kterým se sice snažím porozumět, ale nějak mi to nejde.