Vrtalo mi hlavou, jak jsem toto ožahavé téma vnímala před nějakou dobou a jak ho vnímám teď. Nakonec jsem si vzpomněla, že jsem asi před dvěma lety napsala na toto téma článek. Tenkrát ještě na starý blog (kristynka.svetu.cz). Zaštrachala jsem a článek si po sobě znovu přečetla. Přimhouřila jsem oči nad naprosto šílenými pravopisnými chybami a stylem psaní jaký jsem měla a zaměřila se pouze na obsah textu, který jsem před dvěma lety napsala. S klidným srdcem musím říct, že se můj postoj nezměnil. Pouze se vyvíjel a snad tím správným směrem.

Před dvěma lety jsem napsala:

Potraty, věčné téma. Politici se dohadují, odborníci se dohadují, ženy se dohadují a s nimi i muži, jen ti, kterých se to týká, mlčí, ti ještě nenarození tvorečkové. Každý kdo se narodil po roce 1957 v ČR a čte tento článek, by si měl uvědomit, že by stačilo velmi málo a nemusel se vůbec narodit.

Jediné rozhodnutí, jediný zákrok a nemusel tu nikdo z nás být. Nerozhodli bychom o tom my, ale naše "maminky" a "tatínkové". Odpůrci potratů křičí, denně kvůli potratům umírá 70 dětí! Napadá mě otázka, kdyby se všechny ty děti, narodili, jaký by asi měli život? Přece k tomu, že se žena rozhodne jít na potrat, musí mít důvod. Jenže je přece tolik dalších možností, jak se nechtěného potomka "zbavit" a přitom nemusí nikdo zemřít, ale jaký pak ty děti vedou život? Po dětských domovech, kojeneckých ústavech, atd. Je to snad život jaký si zaslouží? Nevědět kam patří?

Pro ženu má potrat velké psychické následky. Já osobně si neumím představit ženu, která by po potratu, byla naprosto psychicky v pořádku. I po fyzické stránce je to velmi náročný zákrok. Některým ženám trvá psychicky se s tím vyrovnat měsíc, jiným půl roku, dalším rok a některé se nevzpamatují vůbec.

Potrat je rozhodnutí, které se nedá vzít zpátky. Když už, si tím projdete, nemůžete si za měsíc začít říkat "udělala jsem chybu, byl by to kluk nebo holka?" takové úvahy jsou naprosto zbytečné, po potratu už je pozdě přemýšlet. Přemýšlet se musí předem.

Když se zamyslím, jestli potrat ANO nebo NE říkám za sebe NE. Ovšem kdyby bylo na mně potraty povolovat či zakazovat, nezakazovala bych je, jen bych chtěla, aby si to všechny ženy pečlivě zvážily, je to jen jejich rozhodnutí. Osobně by mi ovšem bylo líto nenarozeného tvorečka, nemůže se bránit, nemůže křičet, že chce žít.

Zajímal by mě pohled mužů na celou věc. Proč někteří muži dokážou být tak necitelní a přímo ženu na potrat poslat. Při první myšlence mě napadlo, že se to mužů vlastně netýká, pak se ale má myšlenka rozrostla a došla jsem k názoru, že týká a dost. Jen nevím, jak to vnímají a zda si myslí, že záleží i na jejich rozhodnutí nebo je to čistě na ženě, která bude matkou? Muž přece bude otcem!

21. leden 2008 | 17.29- kristynka.svetu.cz

Dnes píšu:

Je mi skoro 17 let. Můj názor se vyvíjel, ale nezměnil. Pořád nejsem úplně proti potratům. Jejich zákaz by totiž nic nevyřešil. Byly by ilegální a tedy značně nebezpečné potraty. Nenarozené děti by umíraly dál a k tomu by byly v ohrožení i ženy, které by se takové riziko rozhodly podstoupit. Možná by i narostl počet sebevražd mladých dívek, které by nevěděly, co si počít. Pak tu máme ale druhou stranu mince. Která praví něco jako, když s někým spíš můžeš otěhotnět. To riziko tu je. A je tu vždy ať se chráníme jakkoli. Vždy může tzv. selhat "lidský faktor". Zapomenete pilulku. Praskne kondom. Možností kdy a v čem všem můžeme jako lidé selhat je celá řada a oblast antikoncepce to nevyjímá. Jednoduše se vám prostě může stát, že selžete. A pak byste měli přijmout následky svých činů. Děti bohužel se sexem souvisejí, ať se nám to líbí nebo ne.

Můj osobní postoj je velmi jednoduchý. Žiji sexuálním životem. A připouštím si možnost, že se může někde stát "chyba". A pokud se ta chybička opravdu vloudí, pak budu nést následky svých činů. Vždyť na tom přivést na svět nový život není nic špatného. A těhotenství ani mateřství není choroba ani nic podobného. Vím, že si spousta z vás řekne, že těhotná přece nejsem, takže to nemůžu posoudit. Třeba řeknete, že byste měli strach, z budoucnosti, z reakce okolí z toho, že takové břemeno nezvládnete unést. Připouštím si, že dokud jsem nebyla těhotná tak to asi nedokážu úplně posoudit. Životní přesvědčení však mít můžu a mám. A nemyslete si, taky se bojím, že se někde vloudí chybička. A když by se vloudila, můj strach by ještě narostl. Bála bych se reakce svého přítele, přestože znám na toto téma jeho názor, tak by nám to značně zkomplikovalo život. Oběma. Dále se obávám strachu z toho, že se něco pokazí, nastanou komplikace. Ať už v těhotenství nebo při porodu. Vím, je mi 17 let a to si to většinou slečny nepřipouští. Jenže já si to připouštím až moc. A nakonec mám ještě jednu obavu. Bojím se, že bych na všechno zůstala sama. Bez partnera o kterého se můžete opřít. Snažím se vybírat si tak aby tahle varianta pokud možno nenastala. Jenže to vám nikdo vlastně nezaručí. Ostatní mě snad i nechává chladnou. Reakce okolí? Co jim je do toho? Nejsem a vy byste také nebyly první ani poslední těhotné ženy nebo dívky na světě! Těhotenství je přirozené a není to nakažlivá choroba. No a zbytek... když se chce, dá se zvládnout všechno. Jen nesmíme ustrašeně sedět v koutě a říkat, jak se nám zhroutil svět. Nezhroutil. Teprve teď by dostal nový rozměr!

9. dubna 2010 | 17.30